Křesťané věří ve světle Kristova kříže, smrti a zmrtvýchvstání, že smrtí život nekončí. Dál projevujeme vděčnost za život zemřelých, prosíme, aby jim byly odpuštěny viny (vždyť nikdo z nás není bez hříchu) a pro Boží milosrdenství byly navěky přijati do Božího království, které není poznamenané lidskou vinou a hříchem, tedy ani utrpením, bolestí, nepravostí apod. Ten kdo odmítá tuto nabídku odpuštění a života, vystavuje se věčnému zatracení. Ovšem Bůh jako první touží po tom, aby člověk život neztratil a tak i nás vybízí, abychom se za zemřelé modlili a vyprošovali jim to, co k dosažení blaženosti u Boha potřebují. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Po smrti duše člověka prochází osobním soudem, tedy okamžikem, kdy se rozhoduje o osobní budoucnosti a v tom smyslu se za onoho člověka chceme modlit, aby obstál. Na konci časů, při Kristově druhém příchodu nastane tzv. poslední soud, při kterém bude nejen stvrzeno finální rozhodnutí, ale také proběhne vzkříšení mrtvých, tedy každý člověk obdrží znovu tělo, ovšem nepodléhající zákonitostem, které nyní známe, ale tělo podobající se vzkříšenému Kristu. Tak se uskuteční plnost věčného života v radosti, blaženosti, pokoji a slávě Boží.
Prakticky: Za zemřelého se průběžně modlíme nejen modlitbami, které nalezneme v Kancionálu nebo je již umíme, ale svými slovy (v duchu, v srdce, nahlas…) děkujeme za to, co Bůh pro zemřelého i pro nás konal a koná a prosíme, aby mu odpustil slabosti, viny a hříchy a přijal jej do svého království.
Křesťanský pohřeb není pouhou vzpomínkou na zemřelého, ale poděkováním za jeho život a prosbou za jeho šťastnou věčnost. Zároveň vyprošujeme pozůstalým a všem lidem posilu a naději.
Místem křesťanského pohřbu je kostel, který nám připomíná cestu každého člověka tímto světem k věčnosti. Ve výjimečných případech se církevní obřad může konat v obřadní síni, která se pro tento případ vybaví křížem a svící. Kříž připomíná Ježíšovu vydanost až k smrti kříže – to vše pro záchranu člověka. Plamen svíce pak světlo naděje, které nám přináší realita Ježíšova zmrtvýchvstání.
Při vyřizování pohřbu u pohřební služby je třeba říci, že si přejete církevní pohřeb. Většinou zaměstnanci kontaktují kněze a zkoordinují termín pohřbu. Zároveň zapíší potřebné informace a předají je knězi. S knězem je možné se zkontaktovat jak v období před pohřbem, tak je možné setkat se s ním cca 20 min před začátkem obřadu na místě pohřbu.
Při pohřbech nepoužíváme reprodukovanou hudbu a skladby musí odpovídat liturgii obřadu. Obvykle je vybírá kněz a varhaník nebo varhanice.
Jsou možné dvě varianty obřadu: bohoslužba slova, pohřební (zádušní) mše.
Bohoslužba slova je o něco kratší, srozumitelnější především lidem, kteří jsou nevěřící nebo křesťanství vzdálení.
Pohřeb se mší svatou je nejvznešenější a nejúčinnější modlitbou za zemřelého, protože jej prostřednictvím toho, co se při mši děje vkládáme, spolu s naším úmyslem vyprosit mu život věčný, do skutečnosti toho, co pro nás Ježíš udělal – zemřel, stejně, jako ten, koho doprovázíme, ale také vstal z mrtvých a žije navěky s Bohem Otcem, což našemu zemřelému chceme naší modlitbou vyprosit.
Z křesťanského hlediska je obvyklý způsob uložení zemřelého do hrobu (do země). Přípustná je i kremace, přičemž urna s popelem se má uložit na důstojné posvěcené místo. Možný je i rozptyl na určeném místě. Je třeba se vyvarovat nakládání s ostatky či popelem zemřelých ve smyslu animistických či novopohanských pojetí – tedy především ukládání v domácím prostředí, rozptyl do větru, vody apod.
Odpočinutí věčné, dej jim, Pane, a světlo věčné, ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji. Amen.
Více na: http://www.liturgie.cz/pohreb/